Plovdiv

Plovdiv je pěkný, příjemný, různorodý. Jak by ne, počítá se k nejstarším městům Evropy. Během svého života nesl několik jmen. Já si zapamatovala Filipopolis (podle Filipa II. Makedonského) a Trimontium (protože leží na třech kopcích).

Velkými trháky jsou: římský stadion, římské divadlo, mešity, starobylé domy, ale také secesní domy na hlavních promenádách. 

Z cestopisu:

Nejhlubší zážitek mi překvapivě přinesli lidé. Na rozlehlém socialistickém náměstí se rozléhala jejich národní hudba. Náhodní chodci se na sebe navázali jako korálky a spustili ty jejich kolové tance. Úchvatné. Krokové variace se sice opakují, ale nejsou vůbec jednoduché. Hudba zrychluje a padesát, sedmdesát, klidně i sto náhodně navázaných lidí jede jak dobře namazaný stroj. Tak ráda bych se přidala, ale nemám na to ani fyzičku, ani talent, a to umím staročeskou besedu a zaběhla jsem maratón! Popíjela jsem vínko a koukala, jak se lidský had po každé písně rozpadá a s novými tóny znovu utváří z nových elementů. Kroky jsou na každou píseň jiné. Seděla jsem a zírala, dokud se všichni nepostavili do pozoru. Na závěr se totiž hrála hymna, mávalo práporem a tvářilo důležitě. Moc se mi líbila ta jejich národní hrdost, ale ještě víc pospolitost, to jak se všichni drží za ruce. Připletl se tam i postižený chlapec, trochu to motal, ale to nevadilo, vzali ho mezi sebe jako každého, kdo by chtěl být článkem řetězu jejich velké rodiny. Rodina v bulharštině znamená vlast. Semejstvo (nebo tak nějak) je rodina.